„Whether you think you can, or you think you can’t – you’re right.“ Henry Ford
Psal se rok 2008, když jsem dostala knížku „Jak si správně přát“. Založila jsem ji tehdy do knihovny. O pár měsíců později, pamatuji si to jako by to bylo dnes, jsem ležela v horečkách s angínou v pronajatém bytě, byla jsem osamělá, psychicky rozbitá po rozchodu a vyčerpaná z práce. Cíleně jsem pracovala v průměru 14 hodin denně, abych nemusela myslet na to, jak jsem nešťastná. Knihovna stála blízko postele a jak jsem si krátila čas pročítáním názvů knížek, oči se mi zastavily právě u knížky „Jak si správně přát“.
„No co, stejně teď nemůžu nic dělat, tak ji omrknu a když se mi nebude líbit, tak ji pošlu dál,“ říkám si. Začínám číst a během krátké chvíle hltám každý řádek. Nedokážu ji pustit z ruky a po několika hodinách ji dočítám celou. Najednou mi do sebe začíná zapadat spousta souvislostí a všechno mi dochází.
Z životního přístupu „ono se mi děje“ se dostávám k „ovlivňuji to, co se mi děje“. Zprvu je pro mě těžké si připustit, že jsem zodpovědná za spoustu věcí, které se mi nepovedly nebo nelíbí. Táta mi do života jako malé dal nevědomě vzorec „všichni mi ubližují“. Maminka zase „musím, nemám na výběr“. Nezlobím se na ně. Chápu, že vyrostli v úplně jiné době a oba to měli doma extrémně těžké. Mnoho z nás vyrůstalo v programu Syndrom oběti.
Když jsem tu knihu dočetla, začala jsem cítit, jak se mi pomalu vrací vnitřní síla. Uvěřila jsem, že svůj život můžu vědomě řídit. O dva roky později autor této knihy, Pierre Franckh , přijíždí do Prahy na konferenci, na které nemůžu chybět! Jsem tou dobou šťastně zadaná, začínám si tvořit plány na novou kariéru a cítím vděčnost a pokoru, že můžu. Vzala jsem život do svých rukou a ono to zafungovalo.
Pierre Franckh v Praze
(foto není kvalitní, ale vzpomínka krásná).
Principy toho, že to, co si přejeme, se splní, nejsou žádná kouzla nebo čarování. Podstata tkví v tom, si přesně promyslet a specifikovat, co konkrétně v životě opravdu chceme. Plánovat, vizualizovat a dělat aktivně kroky k tomu, abychom toho, co chceme, dosáhli.
Je to jako s navigací. Je nám k ničemu, dokud do ní nezadáme cílovou adresu. Hodně lidí za mnou chodí na konzultace s tím, kolik se jim děje věcí, které nechtějí. Když se jich ptám, co chtějí místo toho, nejsou si jisti. Obecně naslouchání vlastních potřeb v životě věnujeme málo času. Nikdo nás k tomu v dětství cíleně nevedl.
- Zaměřte svou pozornost na to, co v životě chcete. Dáte tomu tvůrčí energii. Kdepak, ani tohle není žádné čarování. Tím, že přestaneme mluvit o tom, co nás štve a začneme mluvit o tom, že bychom např. chtěli pracovat v jiném odvětví nebo sháníme nové bydlení, dáváme příležitost tomu, aby to slyšel někdo, kdo o nové práci/bydlení ví. Náš mozek si navíc takových příležitostí v okolí začne všímat i sám.
- Vložte do toho pozitivní očekávání. Je to jako citát Henryho Forda, který mě provází už dobrých 20 let: „Whether you think you can, or you think you can’t – you’re right.“
- Nesnažte se být se všemi zadobře. Součástí toho, žít život v souladu se sebou, je vyhodit smetí ve všech jeho formách. Tedy oprostit se od toho, co je nefunkční (práce, vztahy…), i za cenu toho, že to ne každý vezme s úsměvem. Koneckonců děláte to pro sebe. Pro život, který stojí za to žít. 🙂
PS: To, že jsem si tehdy na základě knihy konkrétně specifikovala i partnera, jakého bych si přála, vás asi nepřekvapí. Při jednom obchodním jednání, ke kterému vlastně ani nemělo dojít, jsme se poprvé „náhodou“ setkali (tři týdny poté, co jsem si to přání specifikovala). Letos jsme parťáci v dobrém i zlém už 15 let. Ale to už je jiná kapitola. 😉
