Táta mi vždycky říkával:
Musíš být nejlepší. Co uděláš, musí být perfektní. Jen jednička je dobrá známka. Jednou uvidíš, že ta dřina za to stála. Budeš úspěšná, budeš si moct dovolit, po čem toužíš.
A já makala. Dřela jsem na sobě, abych to dokázala (hlavně pro něj). Byla jsem stále nespokojená, protože jsem mohla být určitě ještě lepší. Neodpočívala jsem, abych neztrácela drahocenný čas. Dvojka ve škole = zklamání ze sebe. Později v práci 100% plnění plánu jako startovací čára, 110 % málo, 185 % lepší, nad 200 % fajn, ale příští období to musím ještě zvednout. Jeden měsíc 206 % 💪🏻, druhý měsíc 204 % = zklamání ze sebe, prohra. Co na tom, že ostatní dávali v průměru 80 %. Kdybych měla já 80% plnění, chodila bych z ostudy kanálama. A k tomu samozřejme dělat lidem radost tím, že se chovám, jak se ode mě očekává. Jsem přece hodná holka. No a pak jsem na sebe večer zírala do zrcadla prázdným pohledem a ptala se odrazu: „Kdo ty vlastně jsi?”
Po letech přišla doba, kdy se semlelo hodně věcí a ty semlely i mě.
Oba rodiče zemřeli a já si skrz bolest došla k uvědomění. Jednoho dne sedím na lavičce v parku, kolem šumí listí a slyším zpěv ptáků. Dívám se do nebe a jen tak jsem. Cosi mě náhle pošimrá u srdce. Je to jako jiskřička radosti. Po čase jen tak sedím na křesle v obýváku a pozoruju svou dceru, jak soustředěně kreslí obrázek. Zase cítím tu jiskřičku, jak mnou projíždí.
Krátce na to odjíždím k moři na pár dní. A jak si tak dýchám ten vlahý vzduch a sleduju vlny, ten krásný pocit u srdce je tak silný, že mi vhání slzy do očí.
Vnitřní hlas mi říká:
Za čím se, holka, v životě ženeš? Zpomal, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a prožívej. Žádný z těch dnů se už nebude opakovat. Život není závod o první příčky ani o dokonalost. Není ani o rozdávání se druhým.
Dneska už vím, že to se mnou táta myslel dobře a radil mi to, o co se sám celý život snažil. Být nejlepší a nezklamat ostatní. A kdyby dostal druhou šanci na život a dneska tu stál, chytila bych ho za ruku a vzala na procházku. Sedla bych si s ním potichu na tu lavičku a ukázala mu, jak krásný je “JEN TAK BÝT”.
On totiž úspěšný člověk není ten, kdo se musí neustále za něčím hnát, aby aspoň na chvilku pocítil uspokojení. Není to ani ten, co má strach, že přijde o to, co už dosáhl. Úspěšný člověk je ten, kdo umí být šťastný a naplněný teď a tady, ať už to znamená cokoli.
